I'm telling you stories.

Udělala jsem konečné rozhodnutí.

Tenhle LJ jsem opatrovala téměř dva roky od svých sedmnáctých narozenin. Je to hrozně dlouhá doba, strašně moc vzpomínek, myšlenek, nápadů, stavů...je plný lidí, které jsem potkávala, nalézala, ztrácela...je v něm kus mě samotné.
Přijde mi to trochu patetické, loučit se s blogem, ale pro mě to je jako kdybych měla přijít o pravou ruku. Jenže už to teď nebylo tak jako kdysy, nebyla jsem schopná sem napsat cokoliv co mě napadlo. Když si půjčím slova Bilba Baginse, připadá mi to, jako kdybych mazala málo másla na příliš velký krajíc chleba.
Myslela jsem si, že to vydržím déle, alespoň o ty dva měsíce...ale nemůžu. Je mi LJ líto, protože jsem sem chodila jen občas, vlastně si číst friends page a občas sem z nutnosti napsat nějaký článek, aby se neřeklo. Myslela jsem si, že když změním taktiku a začnu používat angličtinu, že to bude lepší, ale nebylo, protože tak nedokážu vyjádřit všechno, co mám na srdci.

Když se ohlédnu zpátky, vždycky jsem měla svého LJ moc ráda. Za poslední půlrok se o něm ale dozvěděli různí lidé, u některých mi to bylo více příjemné, u některých méně. Najednou to ale pro mě ztratilo to kouzlo, co to mělo předtím, najednou jsem přestávala být sama sebou, jako to bylo na začátku. Uvažovala jsem nad tím, co bych měla a neměla napsat, jestli se to hodí atp...podle mě to není dobře, když někdo takhle začně uvažovat o prostoru, který mu patří. Když ho začně přizpůsobovat okolí.

Nový LJ už mám. Budu ráda, když mí staří přátelé budou i nadále číst moje příspěvky :)

Au revoir.

<3 Je vous aime.


Dinner at Eight - Rufus Wainwright

English lesson:
"So tell me what grave digger do, where he works and what kind of work it is."
"Eeeeer...he works outside and he...*looking in textbook*...he...greets customers..."


My really special kind of black humour.

1) I have my notebook back home from tuesday. I'm really happy 'cause I can watch Bleach in my bed now :)  Really relaxing :)
2) I was pissed off by my French teacher yesterday. He wasn't fair and I don't like it. So today I wasn't at our French lesson today and I went to the cinema. I felt satisfied :)


I have a good mind to say him: Oh yeah, thats what you think! And why are you telling me? :D

It's still hard to me to write something interesting. I'm constantly doing the same thins and it started to be a little bit boring. Someone could say that I'm starting to be normal girl in my age. But me...and normal? It couldn't be. I hope that something will happen, somethnig special. For example, it might be a fallen metheorit or anything similar. Everything that could change my whole life.

On Wendesday it will be a month since my notebook was transported in service. Repair works should takes two weeks but it took two more times. I'm seriously exhausted with arguments with my mother if me or she will be sitting at computer. I have to do my importatnt things, but I can't because of her chatting with her friend. Really, really annoying.

Next week I'll have Spring holiday. Unexpected, I'll be at Slovakia. Altouhg I hate winter in this moment because of tons of snow which is cold and wet, I'm looking forward to it. There'll be my friends and I'll completely relax.

Hm...That's all. Pretty weird, huh?

This LJ will be in English from now. This decision has several reasons -- I've realized that this journal are known beween people which I don't know very vell and which I don't want to read it. So I'm not writing here so much as in past. But I don't want to lock it at all because it won't be the same journal as it was. And this way is more useful for me. English could be more inaccessible than my mother tongue. I've wondered about a new LJ but I'm not really able to harmonize with new things...I like my old well-known things that surrounds me...

So, I'm still working, going to school and sometimes I'm going to dance somewhere else than in my smegging school. It seems that nothing special happens in my life and that theory is really serious. I really haven't nothing to write about it, nothing is so interesting. It is really weird for me now. I'm without any feelings, like a white paper. Sometimes, I'm thinking about past, about people who in some way touched my heart. I'm thinking about future, about my adult life, which storyline will be mine, what I'll be doing when I'll graduate. And I still don't know. I don't know.
What's going on in my deepest heart that I don't know what to do with myself?

I don't want to be pathetic but I'm in pathetic mood for this moment :) Everything is alright. I just haven't the same emotions as usual and that confused me....



Happy Valentine for all people in love! =^_^=

...mám nebo nemám?

...vůbec psát nějaké entry. Ale v poslední době to dost zanedbávám, protože pořád se něco děje a mám málo času a nakonec mi všechno přijde nedůležité.

Tenhle týden jsem byla víceméně doma - od ponděla do středy jsem nevystrčila noc z bytu. Doslova. Maximálně jsem si jednou otevřela okno, když jsem si doma trochu přetopila (a to se u nás moc nestává :D). a ty tři dny jsem viděla asi 45 dílů Bleach a vytvořila si tak novou závislost. Jsem sice schopná to pár dnů nevidět, ale ty tři dny, kdy jsem to sledovala téměř nonstop, mi stejně vyhovovaly nejvíc :D Mimochodem po Ichigovi jsem pojmenovala svůj skoro-nový telefon, protože mi ho konečně "opravili", potažmo mi po čtrnácti dnech opravování daly úplně nový.

Vysvědčení - o tom je lepší se nezmiňovat...na to, že na konci loňského roku jsem měla vyznamenání, teď to bylo o velikánské poznání slabší. Jako motivační cíl mám pro tenhle půlrok dostat se zpátky k těm samým hezkým známkám.

V pátek jsem se Sami plánovaly spolu někam zajít a pak třeba ještě někam zapařit. Nakonec jsme se prošly okolím Karláku, trochu po Vinohradech, abychom zjistily, že tam, kam jsme si chtěly sednout, mají trochu plněji. Takže jsme to rovnou vzaly za kamarády do music clubu Lisboa a aspoň si trochu zatančily jinak, než ve škole. Bylo svkělý, že se člověk mohl po dlouhé době trochu odpoutat od té vší všednosti. A taky poznat nové lidi... :)

Péťa chtěl drby z práce....
Přijde mi, že v poslední době se s manažery dá nějak víc manipulovat a vůbec nevím, čím to je. Jsou takoví tvárnější, přizpůsobivější, leckdy lhostejní vůči věcem, které jim dřív vadily. Třeba dneska už bylo čtvrt hodiny před zavíračkou, všichni jsme byli na servise a povídali si, a když přišel manažer a ptal se, co tam děláme, já, sedíc na combu jsem odpovědlěa: "Pracujeme, ne?" :)
Prostě pohoda...:D

Viděno u tits_teapot, ukradeno u spiritofdream.
Moc se mi to líbilo :)

Celý den jsem chtěla napsat nějaké entry, tedy vlastně už asi týden chci napsat nějaké entry. V hlavě mám asi milion námětů, témat, nápadů...no nic z toho mi právě v tuhle chvíli nepřijde tak důležité a zajímavé, jako bylo v danou chvíli.
Je zajímavé, kolik pocitů, zážitků, vůní, světla, hlasů a momentů můžou vrátit dlouho neviděné fotky a dlouho neslyšené písničky. Prohlížela jsem si fotky z Paříže. Prohlížela jsem si fotky ze Slovenska.
Po Paříži už sním nějaký ten týde, že se tam zase podívám, ale dneska se to ejště nějak umocnilo. Blíží se jaro a to byla doba, kdy mě Paříž omamovala svými vůněmi.
A protože jsem si chtěla dát na svůj nový Facebook nějaké pěkné fotky, trochu jsem se proštrachala těmi ze září, když jsem byla zase na Bystričce a byla opět zas tak podivně šťastná.
Bylo hezké vrátit se alespoň virtuálně do těch pěkných barevných momentů a vystoupit tak z tohohle hnusného šediva, kterého mám už zase a opět plné zuby. A to je teprve leden.

Mimochdem, jistě si všichni pamatujete, jak jsem jednu dobu byla úplně vedle z Alexandra Katsapova. (ne že bych pořád nebyla... :D). Díky facebooku jsem si ho mohla dát do přátel (samozřejmě asi až po půlhodině rozhodování, jestli mám nebo nemám) a Alexandre si mě asi po půlhodině přidal taky....*bestiálně šťastná* Byla jsem z toho vedle asi ještě víc než z něj :D

Titulku si nemusíte všímat...jen takové připomenutí si léta písničkou :)

Jak jsem se včera hrozila, že mi v životě žádnou záruční opravu nemůžou s tou jejich přiblblou vyšší mocí uznat, dneska jsem vyloženě vejrala, jak hladce to šlo.
Přijdu si to do servisního centra, dobrý den, mám ten a ten problém, jak dlouho si tu telefon necháte - asi dva dny, máte s tím ještě nějaký problém - ne, nemám - tak mi na sebe dejte kontakt, tady podepište a až to bude opravené, přijde vám smska. Díky, nashle.

A bylo. *(o_O)*

A neodvratitelné náhody se můžou jít bodnout ;).

Jelikož mám takový menší problém s telefonem a zítra ho chci dát do servisu, ještě si dneska pročítám záruční list, abych tam zítra nebyla úplně za blbou (kdybych měla vnitřní hlas, s největší pravděpodobností by řekl něco jako: to jsi i tak, takže nečti to, čemu stejně nerozumíš).
A opravdu, v jednom bodě se skutečně objevilo něco, co je pro moje mozkové buňky jen stěží pobratelné.
Záruka se nevztahuje na vady způsobené:
- neodvratitelnými událostmi či působením vyšší moci.

Co to, u smegu, sakra je?

Mimojiné je tam tolik bodů s tolika podmínkami, že šance, že vám telefon opraví záručně, je asi jedna ku bambiliónu.

...dopadla tak nějak všelijak. Přesně podle mého očekávání tvořili 90% společnosti důchodci, zbylých 10% jsme obsazovali my, děti a vnučky oslavence, tři máminí známí, co spolu s ní zahráli dědovi varietní divadelní scénku a...dva číšníci. Zábava tedy na úrovni pozorování roztávajícího ledovce.
Bavila jsem se pozorováním jednoho z číšníků, který byl opradu mladý a mě se líbil, protože mě v sobě něco Wainwrightovského. Jenže to bylo asi tak všechno.
Hudba byla otřesná, typické umca umca, zpěvačka do toho krákala ještě hůř a většina se na to pokoušela tančit. Co hůř - chtěli, abych se k nim přidala. Na to jsem zareagovala typickým býčím zapřením a z rizikové židle kousek od parketu jsem si odsedla na druhý konec místnosti. Později jsem si u sympatického číšníka objednala velkou desítku, abych u sebe měla alespoň nějaký záchytný bod. Opít se mi ne(ne)štěstí nepodařilo, víno v seniorech zmizelo až příliš rychle. Zato se mi podařilo se parádně přejíst vším tím úžasným jídlem. (To bylo totiž to jediné, na co jsme se se sestřenkou těšily...)
V neděli byl oběd, u kterého se sešla celá nejbližší rodina, kromě mého brášky, který zůstal u svého táty celý víkend doma. Bylo nás celkem sedm, děda, babička, mámin brácha, který kvůli oslavě přiletěl na dva dny z Irska, ségra, máma, sestřenka a já. Pro mě to mělo mnohem větší význam než celý předchozí večer, protože podle mého jsme se bavili takhle společně mnohem víc.
Zjistila jsem, že jsem celá Cibulkovic, protože všichni máme pár společných vlastností, které jsem za ty dva dny u celé rodiny vypozorovala. Každý se alespoň jednou přeřekl nebo zakoktal, a děda mě včerejším prohlášením velmi potěšil (přišla jsem totiž na to, že to mám prostě v genech a že to není tak úplně moje chyba :)). Dostal totiž dort ve tvaru člověče, nezlob se, i s barevnými marcipánovými figurkami.
Já si to chvilku prohlížela a něco mi tám stále nehrálo.
Pak mi to došlo. "Tam chybí modrá..."
Rozjela se debata o tom, že jim pravděpodobně modrá buď došla, nebo že modrý barvivo asi neměli.
Děda tak kouká na ten dort a po chvíli praví: "Nejsou tam modrý figurky..."

ROFL.

Jsem moc ráda, že jsem tam byla. Naše rodina totiž, i přes nedávné rozvody a rozchody v manželstvích i partnerstvích, pořád drží pospolu.

...žádné bojové pole, nehádáme se o internet.
Díky sousedům se teď můžu připojit na noťasi na internet a nerveme si s mámou vlasy, kdo zasedne horké křeslo u počítače...
To je panečku najednou doma ticho...rušené je cvakáním klávesnice ^^

30. ledna mám poslední kurz francouzštiny IFP (Institut Francais de Prague). Strašně rychle mi to uteklo a hrozně mě mrzí, že si teĎ nemůžu dovolit jít na jarní kurzy. Musela bych si výplatu hodit do kopírky. Na druhou stranu aspoň budu mít volný pátek, tzn. mnohem více času než doteď a taky budu moct chodit na celou páteční češtinu, ze které odcházím o nějakých 45 min. dřív, protože nám pozměnili páteční rozvrh uprostřed listopadu. Moc chytré.
Uteklo to tak rychle, že ani nevím, ejstli jsem stihla zaregistrovat, jestli u mě došlo k nějakému zlepšení, ale myslím, že už mi jde o trochu lépe konverzace a jsem trochu pohotovější. Taky jsem si utužila pár základů, což se vždycky hodí. Ono sedm hodin týdně francouzštiny po pět měsíců s vámi přece jen asi něco udělá :)

Zítra mám snad po bambiliónu let volnou sobotu. Děda slaví 80. narozeniny, tak odpoledne jedeme do Varů, abychom to společně se spoustou lidí, kteří si mě určitě pamatují jako takhle malinkou a já je vůbec, oslavili. Na jednu stranu jsem ráda, že se vyspím (ačkoli to bych se vyspala i tak, když v práci nemám jinou směnu než odpolední) a nemusím pracovat, na druhou se mi tam mezi ty cizí lidi vůbec nechce. Program bude totiž určitě třeskutě zábavný, ale asi tak pro lidi věku mého dědečka...jediným záchytným bodem jsou mámy brácha a ségra a moje sestřenka...

Dneksa jsem ráno přišla do školy, úplně zmrzlá, a první, co jsem zjistila po usednutí do lavice a otevření příslušného sešitu, bylo, že mi v něm chybí asi sedm A4 stránek látky. Poslední zápisky někdy z konce listopadu. Oh Gosh.
Protože se znám, půjčila jsem si sešit s tím, že si to dneska přepíšu. Jiank bych si zápisky přestala kvůli špatnému odhadu místa na vynechání psát a látka k dopsání by se hromadila a hromadila, asi tak stejně jako ta z češtiny loni. To jsem vyřešila nakonec tak, že jsem si koupila chytrou příručku. Jinak bych se totiž asi upsala.
Což se mi mimochodem málem podařilo i dneska. Poslední větu jsem dopsala cca. před čtvrt hodinou a v ruce cítím ještě teď slabost. Auva.
Musím si trochu pofňukat, jelikož mě ještě čeká další přepisování, tentokrát už ale do počítače, a budou to vlastní poznámky, nebo Samčiny, takže už konečně nebudu muset přemýšlet nad větami typu: "...vyhodili ho z divadla kvůli kalhotům.", co to jako má asi tak znamenat.
Na dějiny pedagogiky mám mít referát o rytířské výchově a nemělo by to být jen stáhlé z netu...*stydlivě se vrtá prstíčkemv zemi*...no dobře, asi na třetím odkazu jsem našla ucházející článek, odstanila z něj první odstavec a zbytečný obrázek a referát je hotov. Stránky samozřejmě do pondělí zapomenu, takže na ně snad nebudu muset profesorce dávat odkaz...snad =]
Jiank si konečně užívám "volna". Jenže mi to asi začíná lízt na mozek, páč se mi dneska už po práci stýskalo....buď sem divná, nebo za to může skutečnost, že jsem tam byla sedm dní v kuse a předtím taky nonstop. Utěšuje mě ale vidina penízků...a těch věcí, co si za ně koupím...
...konečně snad začnu šetřit na řidičák... ^^
(a to teprve vypukne zlo...chudáci ti pražští ^_~)

Jak bych to jen řekla....prostě mamka si usmyslela, že vánoční stromeček budeme mít ještě čtrnáct dní. (Stejně to určitě tajně plánuje minimálně do konce ledna...) Jenže - náš stromeček má tendence chovat se přesně takhle >>


A protože normální lidé stromečky vyhazují a pomalu se připravují na velikonoce (ty jsme měli doma ještě nedávno), máma objevila jeden suprový.
A prý si ho ozdobí sama.

Loni jsem na něco takového nepomyslela, a takhle zpětně mi to přijde škoda. Takže, pár poznatků, co mi z předchozích 364 dnů utkvěly:

- Několikrát jsem se zamilovala a následně i odmilovala, ačkoli někdy to trvalo déle a někdy to nestálo ani za zmínku. Nikdy jsem ale nezapomněla.
- Z toho všeho se vyvinul pouze jeden vztah, ale i to se dá považovat jako úspěch osmnáctileté slečny mé uzavřené povahy. A také velmi naivní.
- Konečně jsem si našla brigádu, či spíše práci, a i přes dny, kdy mě v ní všechno štve a nebaví, mám svou práci celkem ráda. Hlavně lidi, které jsem díky ní poznala.
- Zjistila jsem, že i přes věci, co dokáží připomínat minulá období, se minulost nevrátí. Ale atmosféra to bývá hezká, nostalgická.
- Snad jsem konečně dospěla, i když takhle zpětně mi přijde, že ještě v létě jsem byla dítě, ne-li ještě před měsícem :)
- Získala jsem zase o torochu víd odvahy a odhodlání. Často ale stejně svádím vnitřní boje, jestli mám nebo nemám.

Podle mě to byl rok přínosný a plný změn. Asi tak jako všechny :)


A jako jsou vaše dojmy z osmičky na konci? :)

Všechno nejlepší k narozeninám branworld !!! :)
Přeji mnoho úspěchů, lásky, štěstí a pořádně to oslav...už oficiálně můžeš :)

Tak sem se vám nějak přestala orientovat ve dnech. Jen opravdu okrajově vím, že zítra je pondělí, dny jdou totiž úplně mimo mě, orientuju se spíš podle data. Kdy mám hodnocení (zítra) a kdy jdu do práce (pozítří). Jinak jsem Out Of Order. Ale totálně.

Hezký Silvestr a Nový rok.

Nějak mi ty entry v poslední době nejdou, tak se doufám jistí jedinci nebudou zlobit, že tu nic nepřibývá ;)

Vánoce klepou na dveře a lidé šílí.
Já šílím taky.
Z těch lidí.

Možná jsem asi trochu blázen, když jsem se odhodlala pracovat nejen na Štedrý den, ale i pětadvacátého. Na druhou stranu, sice si moc neužiju klidu, ale v lednu budou penízky. A ty já rád.

Noťas už leží schovaný ve skříni, tedy co jsem tak asi mohla poznat podle obrovské tašky datart a v ní příznačné krabice. Prý to bude překvapení. Tak jsem zvědavá, co z toho vyleze. Ale prej to snad bude dobrý.

Doufám.

Sláva je vrtkavá dáma, ale zaměňte za slávu štěstí, a vyjde to úplně nastejno. Ne že by se to od posledního friends only článku nějak zvrtlo, ale víte co, počáteční euforie vždycky býva taková přehnaná. Stačí, že jsem spokojená.

Dneska jsem nakoupila poslední vánoční dárky, a už jsem fakt ráda, že to mám z krku. Nedávám sice dárek všem, komu bych chtěla, ale to bych musela vlastnit tajný fond, abych mohla všechny obdarovat patřičným dárkem a ne nějakou blbostí. Už tak stačí, že jich pár mám. No a patent na štěstí a lásku nemám, takže holt bude muset stačit to štěstí upřímně přát.

Takže...

Přeji Vám všem krásné Vánoce, pohodu, štěstí, klid, žádné uvízlé rybí kosti v krku, povedený bramborový salát, nepodpálený ubrus a záclony, nepříliš vzpurného kapra, až ho budete chtít klepnout, a v neposlední řadě taky málo dárků, co vám absolutně k ničemu nebudou.

Do Silvestra se ještě uvidíme, tudíž přání do Nového roku přenechávám na později.

Skolila mě nemoc. A vůbec se mi to teď nehodí.
V pondělí jsem resignovala na školu a měla jsem chuť udělat to tak i v úterý. Jenže - vzpomněla sjem si, že v úterý večer účinkujeme se třídou v komorním představení, do kterého nám profesorka T. vytvořila choreografii na téma příběhu Žena v tulení kůži (z Žen, které běhaly s  vlky). Dělaly to s námi ještě holky z osmáku a podle mého názoru to bylo moc pěkně udělané. Dobrá hudba, dobré kostýmy žen-tuleněk...naše část snad taky nebyla tak hrozná...ačkoliv při představení se mi rybář Dan připletl v nejnevhodnějším okamžiku pod nohy a asi dvakrát jsem si přišlápla sukni. Jenže bez toho by to asi nebylo ono :) No...to jsem teď trochu jinde... Takže jsem včera do školy musela, a protože už se mi můj stav jevil za mnohem lešpí, dneska jsem už do školy šla. Příští týden máme pololetní praktické zkoušky a je nezbytností se teď účastnit všech tréninků. Jenže jsem to ke konci hodiny jaksi přestala zvládat, v nohách přestala být síla...tak jsem to zabalila a přes lékárnu, knihkupectví (kde jsem mamce koupila hned dva dárky) a drogerii jsem došla domů. Už je mi líp, ale nohy mě bolí pořád. A počet posmrkaných kapesníků za hodinu se pořád blíží bambiliónu.

Se Sami už je to všehno v pořádku, včera jsme se o tom dokonce bavily, aniž bychom se tomu tématu vyhýbaly. Zjistily jsme, že na nás v ten okamžik působilo spousta vnějších negativních vlivů a proto se z tak malého komára udělal tak velký velbloud. Bylo fajn si o tom zpětně popovídat a sdělit si ostatní zážitky z víkendu.

Když jsem vycházela z knihkupectví s knížkami pro mámu, které bych si "shodou okolností" chtěla přečíst taky, zjistila jsem, že mám tak málo času na čtení knížek, že bych asi musela být na celoživotní nemocenské, abych přečetla to, co chci, protože jinak snad ani nemám šanci. Kdybych totiž byla bohatší, neodcházím se dvěma, ale minimálně s deseti knížkami, a to bych se ještě musela krotit. Trochu mě to děsí, začíná se to jevit jako pořádná mánie...